Kůň se nemusí lekat proto, že je „prostě lekavý“. Důležité je sledovat, co se děje kolem samotné reakce.

Ztuhne už před podnětem? Změní se jeho dech nebo pohyb? A především – co se děje potom? Dokáže se po leknutí vrátit k pohybu, vnímání a kontaktu, nebo v napětí zůstává?

V ENMR není cílem odstranit každé leknutí. Důležitá je schopnost koně projít aktivací a znovu se z ní vrátit.

Ne každé rychlejší tempo znamená, že kůň spěchá. Přirozené tempo koně může být rychlejší, než je jezdci příjemné, a snaha ho neustále zpomalovat může naopak omezovat jeho pohyb.

V ENMR proto nejdříve rozlišujeme rychlost od skutečného spěchání. Důležitější než samotné tempo je, jak se v něm kůň pohybuje – zda zůstává v rovnováze, dýchá, vnímá a dokáže tempo měnit, nebo zda pohyb doprovází rostoucí napětí a ztráta regulace.

Pocit, že kůň spěchá, ještě nemusí znamenat, že skutečně spěchá.

Kůň může působit uvolněně – pohybovat se měkce, snížit hlavu, odfrknout nebo žvýkat – a přesto se v určité situaci znovu rychle dostat do napětí, ztuhnout nebo přestat vnímat.

Proto v ENMR neposuzujeme uvolnění podle jednoho okamžiku ani jednoho projevu. Sledujeme celý obraz – tělo, pohyb, dech, výraz i psychickou přítomnost – a hlavně to, jak se tento obraz mění s rostoucí aktivitou a nárokem.

Pro práci totiž kůň potřebuje i aktivní napětí. Cílem tedy není udržet ho stále co nejvíc uvolněného, ale aby dokázal zvýšit aktivaci, pracovat v ní a následně se z napětí zase vrátit.

Právě schopnost přecházet mezi aktivací a uvolněním a znovu se vracet je pro ENMR důležitější než jeden „uvolněný“ moment.

Aktivní napětí je přirozenou a potřebnou součástí pohybu i práce. Kůň ho potřebuje, aby mohl nést tělo, reagovat a podat výkon. Cílem tedy není napětí odstranit.

Rozdíl je v tom, zda se napětí může měnit. Někteří koně dokážou v poměrně vysokém napětí dlouhodobě fungovat, plnit požadavky a na první pohled pracovat bez problému – ale nedokážou z tohoto stavu skutečně odejít a znovu se do něj zdravě vracet.

Pokud tělo zůstává dlouhodobě v přepětí, může se to postupně promítat do kvality pohybu, regenerace a vytváření kompenzačních pohybových vzorců. Ty pak mohou přispívat i k fyzickému přetěžování.

ENMR proto nesleduje jen to, zda kůň funguje. Sleduje, zda dokáže mezi aktivním napětím a uvolněním skutečně přecházet.

Samotné chování nám ještě neřekne, proč se objevuje. Může souviset s fyzickým diskomfortem, očekáváním, předchozí zkušeností nebo napětím – a tyto věci se mohou navzájem prolínat.

Důležité ale není jen co kůň při sedlání dělá, ale jak se při něm cítí. Kůň se může naučit stát, neuhýbat nebo nereagovat, a přesto může celou situaci stále prožívat v napětí.

Pokud se nemění stav, ze kterého kůň situaci prožívá, samotné odstranění projevu ještě neznamená, že se pro něj změnila i ta situace.

Cílem tedy není jen, aby kůň při sedlání „fungoval“, ale aby se postupně mohla změnit i kvalita toho, jak tuto chvíli prožívá.

Ne vždy to lze jednoduše oddělit. Bolest nebo diskomfort mohou změnit pohyb, napětí i chování koně. Zároveň se zkušenost s nepohodlím může propsat do jeho očekávání a reakce i ve chvíli, kdy původní příčina už není přítomná.

Proto je důležité nedělat příliš rychlý závěr typu „bolí ho to“ nebo „jen to zkouší“.

ENMR sleduje, kdy se reakce objevuje, co jí předchází, co se současně mění v těle, dechu a pohybu a co se stane, když se změní podmínky. To může pomoci ukázat souvislosti, které při pohledu pouze na samotné chování snadno uniknou.

Pokud existuje rozumné podezření na bolest nebo zdravotní problém, patří jeho posouzení veterináři nebo příslušnému odborníkovi. ENMR veterinární diagnostiku nenahrazuje – může ale pomoci mnohem přesněji vidět, kdy a za jakých okolností se problém objevuje.

Právě to, že se chování neobjevuje pořád, může být jedna z nejcennějších informací.

Kůň může být v jedné situaci úplně v pořádku a v jiné ztuhnout, začít spěchat, odmítat nebo reagovat výrazněji. Něco se tedy změnilo – prostředí, očekávání, nárok, ostatní koně, ale také člověk, který s ním pracuje, jeho pozice, načasování nebo způsob, jakým do situace vstupuje.

Jezdec přitom není jen někdo, kdo koni zadává požadavky. Je součástí celé situace. Jeho tělo, napětí, dech, rovnováha nebo očekávání mohou měnit to, jak společný okamžik probíhá. Neznamená to, že je jezdec „příčinou problému“ – je to další část obrazu, kterou má smysl vnímat.

ENMR proto porovnává chvíle, kdy reakce vzniká, s těmi, kdy nevzniká. Někdy nám totiž změna koně řekne něco nejen o něm, ale i o tom, co se právě děje mezi koněm a člověkem.